„Statečný román o všem“ nejčtenějšího z postmoderních amerických autorů 70. a 80. let je svéráznou a vtipnou hyperbolou o světě, jak ho viděl Donald Barthelme (1931–1989), zasazenou mimo známý čas i prostor, a přesto každému tak povědomou. Stylem podobným jeho Padesáti povídkám (Argo, 1999) a stylem zcela nezaměnitelným navozuje úvodní situaci románu: „Je to úplně normální noha, až na to, že je sedm metrů vysoká.“ Obrovské tělo se pohybuje krajinou. Patří Mrtvému Otci. Je mrtvý a není mrtvý; mluví, uráží, řídí, žadoní, popichuje, svádí. Je moudrý, je vtipný, je ješitný, je napůl mechanický, je strašlivý ve svém hněvu, a přece bezmocný jako dítě, je… mrtvý? Krajinou nebezpečných Wendů a Velkého Otce Hada jej na provaze táhne procesí devatenácti lidí. Thomas, Julie, Emma, Edmund a další jej opečovávají i urážejí, krmí a usmiřují a také připravují na tajemný cíl své pouti. Jazykem naprosto nespoutaným nás Donald Barthelme provází příběhem, v němž je jasné jen jedno: že není jasné nic.
Román Mrtvý otec amerického spisovatele Donalda Barthelma probouzí otázky o moderním odkazu v postmoderní literatuře a na mnoha rovinách ztvárňuje trauma vztahu k otci. Kdo je Mrtvý otec, kam jde a proč? Za prvé není úplně mrtvý, pouze poněkud paralyzovaný a senilní. Je nabubřelý a citlivý na svůj věk, a když se náhodou naštve, tak zmasakruje kolonu muzikantů z lepenky. Je majestátní i patetický a má rád (mladé) ženy. Dvacet dětí táhne otcovo obrovité tělo na šňůře v textu blíže neurčenou krajinou až k jeho hrobu. Mrtvý otec čelí neustálým ústrkům, vlastní potomstvo jej ponižuje. Jeho dnešní impotence je však pouze odleskem včerejší krutosti a moci, i proto ostatní čas od času kolísají ve svém odhodlání jej na konci své cesty definitivně pohřbít.