Svatba ve městě Chambéry

Soubor Kláry Notaro je suverénním a originálním příspěvkem k dobré tradici české povídky. Příběhy lidí z různých koutů Francie – příslušníků odlišných generací, národností, pohlaví, světonázorů a sociálních vrstev – jsou nahlíženy zevnitř: očima toho, kdo v cizině zdomácněl, a současně zvnějšku: pohledem toho, kdo tu nikdy nebude úplně doma. Lahodné sýry, obtěžkané vinice, noblesní jezdecké kluby či svatby v zahradách tvoří lákavě exotické i erotické prostředí, v němž se ale pohybují charaktery univerzálně lidské.

Slovo úvodem:
„Francie. To není ani tak jméno země jako spíš zaklínadlo. Když jsem byla malé dítě, a u nás doma se toto slovo vyslovilo, tak to bylo, jakoby kolem nás proletěl anděl (tak se to říká francouzsky, když nastane chvilku nečekané ticho).
Všichni se na okamžik odmlčeli. Tatínek myslel na francouzské gymnázium v Praze, kam chodil, a na několik zajímavých pracovních nabídek ve Francii, které odmítl, protože miloval svou výzkumnou práci v laboratoři a věřil, že se v Československu bude vědě dařit, maminka asi myslela na kostýmy Chanel, na jemné francouzské mravy a filmové komedie, bratr zase na krásné francouzské známky, které vášnivě sbíral, dědeček si vybavil dobrodružnou Francii Alexandra Dumase, literárně založená babička zase svého oblíbeného spisovatele Anatola France.
Když kolem nás přeletěl temný anděl, tak ticho rozpačitě připomenulo mnichovskou zradu.
Já jsem k Francii neměla dobrý vztah, a to kvůli jazyku. Měli jsme doma krásně ilustrovanou knížku s francouzskými pohádkami, na obrázcích byly princezny, zlé královny, princové, draci, renesanční zámky. Jenže se to nedalo číst. Pohádky se podle všeho odehrávaly v lese, i když na ilustracích žádný les nebyl, slovo les se vyskytovalo na každém řádku několikrát. Nebyla jsem z toho moudrá. Když jsem se zeptala maminky, proč tam píší pořád o lese, odvětila, že les je člen určitý v množném čísle. A že to v češtině nemáme. A že to slovo samo o sobě nic neznamená. Maminčina odpověď mě zarmoutila, měla jsem pocit, že francouzský jazyk nehraje férovou hru. Les neznamená les ... to vypadalo jako nějaké nedopatření.
Po dlouhých letech jsem se do Francie odstěhovala, a měla jsem dlouho pocit, že přebývám v jakémsi hlubokém lese s rozmanitými stromy, které neumím pojmenovat, a které, ač vypadají velmi různě, spolu komunikují pod zemí hluboko zapletenými kořeny, oku cizince neviditelnými. A časem jsem pochopila, že ten les (člen určitý v množném čísle, co nic neznamená, tedy skoro nic) je docela vlídný národ, různorodý, zábavný, vtipný.„
Klára Notaro